Sedím u okna, otevírám další láhev, štafeta oharku předává svou sílu další cigaretě,..., myslím na ni, to krásné, to osudné se stalo před..., už nevím, každý den se jako pružina roztáhne do měsíců, měsíce do let, nevím, jestli jsem již starý nebo stále ještě jednou nohou stojím v mládí...
Vyzval jsem tě k tanci, přikývla jsi, tenkrát jsem si oblékl novou košili, pochválila jsi ji, ty jsi měla krásnou halenku, ještě krásnější účes, poděkovala jsi za nesmělou pochvalu, hudba dohrála, otevřený prostor se zúžil na židli, jeden kamarád pronesl, že jsi již zadaná, bodlo mě u srdce, když jsi toho kluka políbila přímo na sále, udělalo se mi špatně, šel jsem se někam ven vyzvracet, podruhé jsem zvracel z přemíry piva, potřetí z přemíry štamprlí, kamarádi mě naložili do auta, ostatní si nepamatuji, probudila mě matka, v jejích očích byl strach, úžas i vztek zároveň, objevila se v nich váhavost, když otevírala první čtyři láhve piva a nalévala ruma do kávy, v jejích očích se objevil soucit a pochopení, když jsem se kamsi zahleděl...
Za chvíli přinesla vývar v šálku, vypil jsem jej naráz, potom jsem si sedl ke stolu a vzpomínky se rozletěly,..., podíval jsem se z okna a tam se na mě usmálo sluníčko a poslalo mi pár zpráv, ze kterých mě nejvíce potěšila ta, že vše přebolí.
Sedím u okna, piju další kávu, ulicí přeběhl sousedův pes, mám ho rád a on mě, při našem setkání zavrtí vždy ocasem, opět se vracím ve vzpomínkách k ní, od té doby jsem ji zahlédl jednou, z dálky, samotnou, podívala se na mě a já jsem v těch vzdálených očích přečetl slovo Nemohu.
Kávu střídám s pivem, láhev jsem nastavil proti slunci, paprsky umocňují krásu, znovu si ji představuji, jak tam stojí, sama, v jejích očích se ke mně rozbíhá paprsek s opačným poselstvím, stojíme proti sobě, stojíme u sebe, hledíme si do očí, náhle zašeptáme stejná slova,..., ach jo!
|
